Jen několik desítek kilometrů od Gdaňsku, nedaleko pobřeží Baltského moře, leží místo, jehož historie začala téměř současně s druhou světovou válkou.

2. září 1939, den po německém útoku na Polsko, byli do Stutthofu přivezeni první vězni.

Když pak 9. května 1945 do tábora vstoupili vojáci Rudé armády, válka v Evropě už prakticky skončila.

Stutthof tak existoval téměř po celou dobu druhé světové války – 2077 dní.

Tábor vznikající současně s válkou

Prvními vězni byli především Poláci zatčení na území Svobodného města Gdaňsk a malá skupina místních Židů.

Jejich úkolem bylo zároveň nový tábor budovat.

Na malém prostoru obehnaném ostnatým drátem vznikaly první baráky, zatímco další zatčení stále přicházeli. Dochovaná svědectví prvních vězňů popisují improvizované podmínky, stany, nedostatek lůžek, bití, hlad a nucenou práci.

Stutthof přitom nebyl od prvního dne formálně koncentračním táborem SS.

Nejprve fungoval jako civilní internační tábor podřízený gdaňské policii. V listopadu 1941 získal status pracovně-výchovného tábora bezpečnostní policie a 7. ledna 1942 byl oficiálně začleněn do systému koncentračních táborů.

Starý a nový tábor

Původní areál byl poměrně malý.

Po změně statusu však začala rozsáhlá přestavba.

V letech 1942–1943 vznikal takzvaný Nový tábor, plánovaný pro přibližně 25 000 vězňů. Projekt počítal se třiceti obytnými baráky, lázněmi, sklady, kuchyní a zázemím strážních jednotek.

Tábor se postupně rozrůstal také mimo samotné Sztutowo.

Vznikla rozsáhlá síť pobočných táborů a pracovišť, kde byli vězni využíváni především jako nucená pracovní síla. US Holocaust Memorial Museum uvádí více než sto pobočných táborů Stutthofu v severním a středním Polsku.

Kdo byl ve Stutthofu vězněn

V prvních letech tvořili velkou část vězňů Poláci z Gdaňska a Pomořanska.

Po začlenění Stutthofu do centrálního systému koncentračních táborů se skladba vězňů výrazně měnila.

Celkem zde bylo podle Muzea Stutthof vězněno přibližně 110 000 lidí z 28 zemí a více než 40 národnostních skupin. Byli mezi nimi muži, ženy i děti.

Od roku 1944 výrazně vzrostl počet židovských vězňů.

V červenci 1944 byl Stutthof zapojen do systému nacistického „konečného řešení“ a do tábora začaly přijíždět velké transporty Židů z likvidovaných ghett a táborů v Pobaltí a dalších oblastech.

Muzeum Stutthof odhaduje, že zde bylo vězněno přibližně 50 000 Židů, z nichž zhruba 27 000 nepřežilo.

Každodenní život

Podmínky byly mimořádně tvrdé.

Vězni čelili:

• hladu,
• násilí,
• nemocem,
• nedostatečné hygieně,
• nucené práci,
• přeplněným barákům,
• trestům a selekcím.

Velké množství lidí zemřelo během epidemií skvrnitého tyfu, které tábor zasáhly mimo jiné v zimě 1942 a znovu v roce 1944.

Táboroví lékaři zároveň zabíjeli nemocné a zraněné vězně smrtícími injekcemi.

V systému, kde měla pracovní schopnost zásadní hodnotu, se nemoc nebo vyčerpání mohly velmi rychle stát rozsudkem smrti.

Nucená práce

Stutthof nebyl pouze místem internace.

Práce vězňů byla součástí fungování celého komplexu.

Vězni pracovali v samotném táboře, ve výrobních provozech i na mnoha místech mimo hlavní areál.

S rozvojem pobočných táborů se Stutthof stal významným zdrojem pracovní síly pro německé hospodářství.

Právě síť poboček je pro pochopení Stutthofu důležitá – jeho historie není omezena pouze na prostor dnešního památníku.

Plynová komora

V roce 1943 byla poblíž krematoria postavena malá plynová komora.

Původně sloužila k dezinfekci oděvů.

Od poloviny roku 1944 ji však SS začala využívat také k vraždění vězňů.

US Holocaust Memorial Museum uvádí, že zabíjení pomocí Zyklonu B začalo v červnu 1944 a mezi oběťmi byli mimo jiné lidé označení SS za příliš nemocné nebo slabé k práci.

Stutthof přitom nebyl vybudován jako čistě vyhlazovací centrum typu Treblinka.

Jeho funkce se však v průběhu války změnila a v závěrečném období se stal také místem systematického vraždění.

Současný oficiální název muzea proto zní Muzeum Stutthof v Sztutowě – německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1939–1945).

Krematorium

S rostoucím počtem mrtvých vzniklo v táboře rovněž krematorium.

Dnes patří společně s plynovou komorou k nejvýraznějším dochovaným místům areálu.

A právě tady bych později v našem článku i případném videu dal jednu z nejsilnějších zastávek – nikoliv kvůli senzaci, ale protože na malém prostoru lze dobře vysvětlit, jak se funkce Stutthofu během války postupně radikalizovala.

Přibližně 65 000 mrtvých

Podle Muzea Stutthof prošlo táborem asi 110 000 vězňů.

Přibližně 65 000 z nich zemřelo nebo bylo zavražděno v důsledku nucené práce, hladu, nemocí, násilí, poprav, vražedných selekcí a evakuací.

To znamená, že Stutthof nebyl okrajovým táborem.

Byl jedním z největších míst nacistické perzekuce v oblasti severního Polska.

25. leden 1945 – začíná pochod smrti

Když se začala přibližovat Rudá armáda, rozhodlo vedení tábora o evakuaci.

25. ledna 1945 opustily Stutthof první kolony vězňů.

Z hlavního tábora bylo pěšky evakuováno přibližně 11 000 lidí, z pobočných táborů dalších přibližně 22 000. Celkem tak do pochodů smrti vyrazilo téměř 33 000 vězňů.

Podmínky byly katastrofální.

Zima.
Hlad.
Nemoci.
Vyčerpání.
Nedostatek jídla a oblečení.

Vězni, kteří nestačili pokračovat, byli v některých případech zabíjeni.

Muzeum Stutthof odhaduje počet obětí pozemní evakuace na přibližně 17 000 lidí.

Evakuace po moři

Ani tím však evakuace neskončila.

V dubnu 1945 začala další fáze.

25. dubna byli vězni schopní pohybu odváženi z prostoru Stutthofu směrem k Baltskému moři a dále po vodě směrem do severního Německa.

Do námořní evakuace bylo podle muzea zahrnuto více než 9 000 lidí a přibližně polovina z nich nepřežila.

Tohle je podle mě výborné téma na vlastní FINDOUT kapitolu – „lodě smrti ze Stutthofu“.

9. května 1945

Do hlavního tábora vstoupili vojáci 48. armády 3. běloruského frontu ráno 9. května 1945.

V areálu zůstávalo pouze asi 150 vězňů, kteří nebyli evakuováni. Nacházelo se zde zároveň velké množství civilistů prchajících před frontou.

Tím skončila historie tábora, která trvala téměř šest let.

Od 2. září 1939 do 9. května 1945.

Stutthof dnes

Muzeum Stutthof vzniklo v roce 1962, po dlouholetém úsilí bývalých vězňů a dalších lidí usilujících o zachování místa. V dalších desetiletích byly v areálu budovány expozice, památníky a shromažďována svědectví přeživších.

Dnes jsou součástí památníku dochované a rekonstruované části starého tábora, baráky, krematorium, plynová komora, táborové prostory a monumentální Památník boje a mučednictví.

Stutthof tak není pouze místem, kde se připomínají oběti.

Je zároveň místem, na kterém lze téměř krok za krokem sledovat, jak se z malého internačního tábora vytvořila součást obrovského systému nacistických koncentračních táborů, nucené práce a vraždění.

Právě tady však nacisté vybudovali místo, které se stalo symbolem perzekuce žen.

Ravensbrück byl největším koncentračním táborem určeným především ženám na území nacistického Německa. V průběhu války se z původního ženského tábora stal rozsáhlý komplex zahrnující také mužský tábor, pracovní provozy, průmyslový areál firmy Siemens a nedaleký tábor Uckermark.

Dnes už velká část původních vězeňských baráků nestojí. Ravensbrück proto nepůsobí stejně jako například Auschwitz-Birkenau.

Je to místo, které je potřeba číst v krajině.

Vznik tábora

Výstavba Ravensbrücku začala na konci roku 1938.

Na stavbě pracovali vězni z nedalekého koncentračního tábora Sachsenhausen. Na jaře roku 1939 byl nový tábor připraven přijmout první vězeňkyně.

V květnu 1939 sem bylo převezeno přibližně 900 žen z koncentračního tábora Lichtenburg.

Tím začala historie Ravensbrücku.

Tábor se postupně rozšiřoval. V roce 1941 vznikl vedle ženského areálu také menší mužský tábor a v roce 1942 byl nedaleko otevřen tábor Uckermark určený dívkám a mladým ženám.

Ravensbrück se zároveň stal centrem rozsáhlého systému pobočných táborů a nucené práce.

Kdo byl v Ravensbrücku vězněn

V Ravensbrücku nebyla vězněna pouze jedna skupina žen.

Nacisté sem deportovali politické odpůrkyně, členky odboje, Židovky, Romky a Sintky, svědkyně Jehovovy i ženy, které režim označil za „asociální“ nebo „kriminální“.

Vězeňkyně pocházely z více než třiceti zemí.

Velmi početnou skupinu tvořily Polky. Do Ravensbrücku však přijížděly transporty také ze Sovětského svazu, Německa, Rakouska, Československa, Francie, Maďarska, Nizozemska, Belgie, Jugoslávie a dalších okupovaných zemí.

Neexistoval proto jeden jediný typický příběh ženy z Ravensbrücku.

Jedna byla zatčena za odboj.

Jiná kvůli svému původu.

Další proto, že podle nacistického státu nezapadala do představ o „správné“ společnosti.

Příjezd do tábora

Příjezd znamenal okamžitou ztrátu soukromí a velké části vlastní identity.

Nově příchozím byly odebrány osobní věci a oblečení. Následovala registrace a zařazení do některé z vězeňských kategorií.

Vězni byli označováni číslem a barevným trojúhelníkem určujícím kategorii, do které je táborová správa zařadila.

Od této chvíle se jejich každodenní život podřizoval pravidlům koncentračního tábora.

Každodenní život

Každý den určovaly především nástupy, práce a táborová disciplína.

Vězni museli stát při dlouhých apelech bez ohledu na déšť, zimu nebo horko. Pro lidi vyčerpané hladem, nemocemi a prací představovalo dlouhé stání další fyzickou zátěž.

S pokračující válkou se podmínky stále zhoršovaly.

Do Ravensbrücku přicházelo stále více lidí, zatímco množství potravin, prostoru a zdravotní péče nestačilo.

Baráky byly přeplněné.

Na podzim roku 1944 nechala SS v táboře postavit dokonce velký stan, ve kterém byly v určitém období namačkány tisíce vězňů.

Nucená práce

Práce byla jedním ze základních principů fungování Ravensbrücku.

Vězeňkyně pracovaly v zemědělství, při stavebních pracích, v táborových dílnách i v německém válečném průmyslu.

V areálu vznikl takzvaný Industriehof s textilními a dalšími dílnami.

S pokračující válkou začalo využívání vězňů jako pracovní síly nabývat stále většího významu.

Ravensbrück se stal centrem sítě desítek pobočných táborů.

Siemens v Ravensbrücku

Jedním z nejvýraznějších příkladů propojení koncentračního tábora s německým průmyslem byla společnost Siemens & Halske.

Od roku 1942 vznikal přímo vedle ženského tábora výrobní komplex.

Postupně zde vyrostlo dvacet výrobních hal.

Vězeňkyně zde vyráběly například cívky, relé, spínače a další elektrotechnické součásti využívané německým průmyslem.

V některých obdobích zde pracovaly více než dva tisíce žen a dívek.

Ravensbrück tak nebyl izolovaným světem.

Koncentrační tábor byl přímo propojen s válečnou ekonomikou nacistického Německa.

Ženské dozorkyně

Ravensbrück měl zvláštní význam také pro systém ženských dozorkyň.

Dozorkyně formálně nebyly členkami SS, ale patřily k pomocnému personálu SS a podílely se na každodenním dozoru nad vězeňkyněmi.

Od roku 1942 se Ravensbrück stal jedním z významných míst jejich výcviku.

Ženy, které zde získaly zkušenosti, byly následně nasazovány také v dalších koncentračních táborech.

Jednou z nejznámějších dozorkyň spojených s Ravensbrückem byla Dorothea Binz, která postupně získala vysoké postavení v ženské táborové hierarchii.

Po válce byla souzena v jednom z procesů s personálem Ravensbrücku a odsouzena k smrti.

Lékařské experimenty

Jednou z nejtemnějších kapitol Ravensbrücku byly lékařské experimenty.

Od roku 1942 prováděli lékaři SS na vězeňkyních pokusy zaměřené například na léčbu infekcí, účinky sulfonamidů nebo operace kostí, svalů a nervů.

Na nohách některých žen byly vytvořeny rány, které byly následně záměrně infikovány.

Jiné podstupovaly chirurgické zásahy do kostí a svalů.

Řada obětí měla trvalé následky.

Některé zemřely.

Ravensbrücké „králíky“

Zvláštní skupinu obětí experimentů tvořily polské politické vězeňkyně.

Mezi vězni se pro ně používalo označení „králíci“.

Jejich zmrzačené nohy byly viditelným důkazem experimentů.

Vězeňkyním se dokonce podařilo některá zranění tajně fotografovat ještě během existence tábora.

Fotografie měly vytvořit důkaz pro případ, že by samotné oběti válku nepřežily.

Některé ženy později svědčily při norimberském procesu s nacistickými lékaři.

Uckermark

Nedaleko hlavního tábora vznikl v roce 1942 takzvaný Jugendschutzlager Uckermark.

Nacisté jej označovali jako „ochranný tábor mládeže“.

Ve skutečnosti zde byly vězněny především dívky a mladé ženy, které nacistické úřady označily za „nevychovatelné“, „asociální“ nebo jiným způsobem nevyhovující představám režimu.

Táborem prošlo přibližně 1 200 dívek a mladých žen.

Podmínky zahrnovaly nucenou práci, tresty, nedostatek potravin a tvrdou disciplínu.

Vraždění vězňů

Ravensbrück nebyl vyhlazovacím táborem typu Treblinka nebo Sobibor.

To však neznamená, že zde lidé nebyli systematicky zabíjeni.

Vězni umírali hladem, nemocemi a vyčerpáním.

Probíhaly popravy a vraždění pomocí smrtících injekcí.

Nemocní a práce neschopní lidé byli také vybíráni k transportům do zařízení nacistického programu vraždění nemocných.

Na začátku roku 1942 bylo přibližně 1 900 vězňů Ravensbrücku deportováno do Bernburgu, kde byli zavražděni v plynové komoře.

Plynová komora

Na začátku roku 1945 nechala SS v blízkosti krematoria vybudovat provizorní plynovou komoru.

Existovala pouze několik měsíců.

Přesto zde bylo podle současných historických odhadů zavražděno přibližně 5 000 až 6 000 lidí.

Byla to poslední fáze postupné radikalizace násilí v Ravensbrücku.

Bílé autobusy

Na jaře roku 1945 se části vězňů podařilo dostat z Ravensbrücku ještě před osvobozením.

Díky akcím Červeného kříže byly tisíce lidí odvezeny do bezpečí ve Švédsku, Švýcarsku a Francii.

S těmito záchrannými operacemi je spojována především akce známá jako Bílé autobusy.

Pro tisíce dalších vězňů však konec tábora vypadal úplně jinak.

Pochod smrti

Koncem dubna 1945 začala SS Ravensbrück evakuovat.

Více než dvacet tisíc vězňů bylo vyhnáno z tábora a nuceno pochodovat směrem na severozápad.

Mnozí byli nemocní a fyzicky vyčerpaní.

Pro část vězňů se cesta změnila v pochod smrti.

V samotném Ravensbrücku zůstali především lidé, kteří už nebyli schopni transportu nebo dalšího pochodu.

Osvobození

Dne 30. dubna 1945 dorazily do Ravensbrücku jednotky Rudé armády.

V táboře nalezly několik tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů.

Ani osvobozením však jejich utrpení automaticky neskončilo.

Mnozí byli těžce podvyživení, nemocní nebo trpěli následky dlouhodobého věznění.

Někteří zemřeli ještě po osvobození.

Kolik lidí Ravensbrückem prošlo?

Přesné statistiky nejsou u Ravensbrücku jednoduché a různé historické prameny pracují s mírně odlišnými čísly.

Současný památník uvádí přibližně 120 000 registrovaných žen a dětí, asi 20 000 mužů a přibližně 1 200 dívek a mladých žen v táboře Uckermark.

Nejméně desítky tisíc lidí systém Ravensbrücku nepřežily.

Současné výzkumy památníku pracují s minimálně přibližně 28 000 oběťmi.

Ravensbrück po válce

Po osvobození začala velkou část bývalého tábora využívat sovětská armáda.

Část historických staveb byla změněna nebo postupně zanikla.

Bývalé vězeňkyně se už krátce po válce snažily, aby místo nezmizelo z paměti.

Dne 12. září 1959 byl otevřen Národní památník Ravensbrück.

Jeho součástí se stalo krematorium, táborová věznice, část původní zdi a pietní prostor u jezera Schwedtsee.

Sovětská vojska využívala velkou část areálu až do první poloviny 90. let.

Teprve po jejich odchodu bylo možné postupně zpřístupňovat další části bývalého táborového komplexu.

Ravensbrück dnes

Dnes je Ravensbrück rozsáhlým památníkem a muzeem.

Návštěvník zde může vidět bývalou komandanturu, vstup do vězeňského areálu, táborové prostranství, místa původních baráků, krematorium, pozůstatky pracovních areálů i budovy spojené s personálem SS.

Jedním z nejvýraznějších míst je památník na břehu jezera Schwedtsee s monumentální sochou Tragende – „Nesoucí“.

Ravensbrück dnes nevypadá jako zachovaný koncentrační tábor.

Velká část původních staveb zmizela.

Právě proto je při návštěvě důležité rozumět tomu, co na jednotlivých místech stálo a co se zde odehrávalo.

A právě to se pokusíme ukázat také v našem připravovaném dokumentu FINDOUT.

Co v Ravensbrücku uvidíte

• bývalou komandanturu SS,
• hlavní táborový prostor,
• místa vězeňských baráků,
• krematorium,
• místo bývalé plynové komory,
• popraviště,
• Industriehof,
• pozůstatky areálu Siemens,
• domy příslušníků SS a ženských dozorkyň,
• památník u jezera Schwedtsee,
• oblast bývalého tábora Uckermark.

Zdroje

Pro tento článek bych na web dal zatím tuto jednoduchou sekci:

Mahn- und Gedenkstätte Ravensbrück
United States Holocaust Memorial Museum – Holocaust Encyclopedia
Stiftung Brandenburgische Gedenkstätten
Institut Pamięci Narodowej – materiály k Ravensbrücku